Jdi na obsah Jdi na menu
 


HIPOTERAPIE

22. 1. 2008

Co je hipoterapie?

 

 

Je to složenina slov, kde hipo reprezentuje koně a terapie činnost, kterou provozujeme za účelem zlepšení zdravotního stavu. Oba pojmy lze bezesporu definovat podstatně přesněji, ale pro objasnění významu tohoto složeného slova tento výklad postačí. Daleko podstatnější charakteristiku nelze shrnout do jedné holé věty, věnujme jí proto pár řádků, hipoterapie si to zaslouží.

 

Můžeme začít obligátním historickým úvodem formulí: „Již staří Římané...“. Společenství člověka a koně se však datuje od dob ještě vzdálenějších, než Řím vzplál požárem, který svedli na Nera, protože tyran si to zasloužil, ale možná to bylo jinak. Zřejmě už tehdy, když kůň přestal vypadat jako ošklivá neforemná liška a po zemské kouli začala běhat vzpřímená stvoření po dvou, o sobě tyto dva druhy věděly. Zpočátku dvounožec přišel na to, že nažene-li stádo koní nad útes a nechá pár mimořádně splašených jedinců zřítit dolů, bude dobrota. Potom se ale našla romantická a možná líná duše, kterou napadlo, že chodit po dvou je sice něco víc, ale jezdit na čtyřech bude pohodlnější a rychlejší.

 Obrazek

Není tedy divu, že za tak dlouhou dobu, kterou na sebe člověk a kůň měli, vědí jeden o druhém leccos. Toto vědomí v době nedávné, kdy moudří vládcové rozhodli, že plechový kůň je lepší a zdárně snížili stavy těch chlupatých na minimum, poněkud ochablo. Dnes jsme svědky extrému zcela opačného, neb koně má kdekdo, nicméně ochablé vědomí u některých přetrvává. Jen doufám, že to přejde a člověk si zase vzpomene a nebude mít koně jen jako prostředek vyjádření vlastní úspěšnosti v podnikání.

 

Ale zpět k hipoterapii. Za tu dlouhou dobu, co spolu člověk a kůň kamarádí, si leckdo všiml, že při jízdě se jeden pěkně nadře. Ono chvíli trvá, než si člověk zvykne a přizpůsobí se pohybům koně natolik, aby mohl cválat prérií půl dne a poté byl ještě k použití. Pokud to někdo zkusí jen tak, bez přípravy, věřte, že ho pak bolí celý člověk a některé partie i víc. Ale nemusíme hned cválat, abychom zjistili, že na koni se opravdu řádně rozhýbeme. Vždyť i TGM ve svých osmdesáti letech rád jezdil se svým Hektorem na poklidné vyjížďky a celou tuto činnost označil jako nejrychlejší tělocvik, kde se cvičí naráz celé tělo.

 

Kdo si někdy sedl na koně, nejen, že zjistil, odkud že se to nejlíp kouká na svět, ale záhy přišel i na to, že chvíli trvá, než člověk vypadá na koni jako Popelka Libuška. A protože jsme individua, jsou mezi námi rozdíly. Někomu to trvá déle, někomu to jde hned a někdo radši dál zůstane na svých. Záleží na tom, jak jsme na tom s koordinací a schopností pohybu koně se nejen přizpůsobit, ale dokonce se s ním pohybově prolnout - jak praví Goethe: „Člověk a kůň se prolnou v jednu pohybující se bytost a přestane být zřejmé, kdo koho ovlivňuje“.

 

A jsme u podstaty hipoterapie. Pokud chceme koně ovládat, přizpůsobujeme se vzájemně. Pokud se však necháme koněm pouze nést, působí na nás jeho pohyb, kterému se musíme poddat, jinak přistaneme poněkud tvrdě o trochu níž, než je koňský hřbet. Hipoterapie využívá toho, že pohyb člověka při chůzi je založen na stejném principu, jako chůze koně. Trochu se sice liší počet nohou, ale to vyřešíme. Kůň totiž používá přední nohy, které anatomicky odpovídají lidským rukám, jako podstavec, který jej nese, a zadní nohy jako motor. V zádi se generuje veškerý pohyb a přenáší se vlnivým pohybem hřbetu na předek – prostě, kůň má náhon vzadu.

 

Teď ještě pro nevěřící Tomáše k těm koňským rukám. Pokud kůň zvedne přední nohu, má ji ohnutou vpřed stejně, jako když dáma nastaví pánovi ručku k políbení. Ohnutý kloub je zápěstí, neboť kopyto je přeměněný nehet prostředníčku, čili prstu a kloub nad ním – spěnkový, patří tudíž ke kloubům ruky. Následuje zmíněné zápěstí, loket je u trupu a rameno s lopatkou je tam, co žokej poplácává koně v předklonu, když vyhráli dostih. No a vzadu je to jako u nohy. Kopyto je i tady z nehtu prostředníčku, spěnka nad ním odpovídá nártu, následuje kotník a pod trupem je koleno. Kyčel je zas tam, kde žokej pobízí koně bičíkem v cílové rovince.

 

Ale dosti anatomie. Pro hipoterapii je podstatný právě ten vlnící se hřbet mezi koňskou přídí a zádí. Není to totiž lecjaká vlna, ale trojrozměrný, čili prostorový pohyb, vzniklý ze zadních a tudíž dvou nohou. Koňská pánev, a následně i hřbet, se pohybují při chůzi stejně, jako pánev a páteř lidská. Má-li někdo s pohybem problém a my usadíme jeho pánev na koňský hřbet, navíc pochodující, začne mu kůň vrtět zadkem a tento pohyb se při správném tempu a rozsahu přenese na jezdcovu páteř a posléze celé tělo. A protože pohyb vzniká u zdravého koně, vrtí se i pohybově postižený člověk na koni zdravě. Neovlivňuje totiž pohyb koně, ale nechá se ovlivňovat jím.

 

To zároveň určuje několik hlavních zásad pro úspěšné použití koně v léčebném procesu:

 

1.   Hipoterapeut nepracuje se sedlem, ale s měkkou podložkou (stačí i deka), aby přenos pohybu z koňského hřbetu na jezdcovu pánev byl co nejméně rušen. Pro lepší pocit klienta se používají v přední části koňského hřbetu pouze madla, za která se lze přidržet. Sedlo totiž mění výšku těžiště jezdce a leckdy i vnucuje polohu a sklon pánvi. Hipoterapie však nastavení pánve nechává na koni, proto sedlo využívá jen ve výjimečných a odůvodněných případech.

 

2.   Jezdec při hipoterapii musí být plně ovlivněn pohybem koně, na který potom může jeho tělo reagovat správně – fyziologicky. Proto je cvičení na koni při hipoterapii nesmysl. Výjimka, potvrzující pravidlo, je u človíčků, jejichž postižení tkví pouze v nestejně pracujících svalech, které k sobě na těle zrcadlově patří, např. u skolióz. I u nich však cvičení spočívá spíše v asymetrické poloze končetin, než v jejich mávání kolem sebe. Trefit se přesně do pohybu koně totiž zvládne jen trénovaný člověk, celé to pak vypadá hezky a jmenuje se to voltiž, což je cvičení na koni, většinou cválajícím.

 

3.   Hipoterapii s klientem může provozovat pouze zkušený fyzioterapeut, schopný korigovat pohyb koně tak, aby dal klientovi možnost s pohybem koně splynout. V opačném případě se celá akce mění na křečovitou snahu klienta udržet se na kymácejícím monstru, neboť ničím jiným pro něj v tu chvíli kůň není. Zároveň terapeut musí znát kritéria, podle kterých vybere pro klienta vhodného koně, tempo a terén.

 

Z těchto tří zásad vyplývá i leccos pro to, jak poznat, zda středisko, kde si hipoterapii platíte, odvádí svou práci dobře. Zároveň podstata hipoterapie napovídá, pro koho je vhodné tuto metodu zařadit jako součást komplexní léčby. Obě tato témata však zaslouží rozpracovat v samostatných článcích.

 

 

Jak vybrat kvalitní středisko hipoterapie? 

 

 

Nelze samozřejmě přesně stanovit indicie, které Vám napoví, že v daném středisku jste skutečně v dobrých a hlavně odborných rukách. Navíc, hipoterapii u nás provozuje téměř kdekdo a mnohdy takřka na dvorku, ale někdy na tom dvorku budete v lepší péči než v super středisku, které má všude reklamu. Pro hipoterapii je důležitý tým, který ji provozuje a který tvoří kůň, hipolog a hipoterapeut. Všichni jsou stejně důležití a bez kteréhokoli z nich to zkrátka nejde. Proberme tedy jednotlivé členy týmu a požadavky na ně jednotlivě.

 

Kůň používaný pro hipoterapii může být lecjaký, ale v první řadě musí být zdravý. Přenáší na klienta (nejen) pohyb, který musí být, pokud má pomáhat, perfektní. Kůň tedy musí být na první pohled v dobré kondici, o pravidelnosti kroku nesmí být pochyb. To je snad nejnápadnější rys, ale zvíře musí být i jinak v pohodě. Dobře nakrmené, s lesklou srstí a jiskrou v oku. Tím chci naznačit, že i psychická pohoda má na pohybu koně svůj podíl. Jistě dobře víte, že pokud nejste "OK", bolí Vás hlava, nebo žaludek, nejsou Vaše pohybové projevy stejné, jako když je vše v normě.

 

Neméně důležitá je i povaha zvířete, které má nemocnému něco poskytnout. Zejména pro děti je důležitý kontakt s "velkým hýbacím plyšákem" a plná důvěra v něj. Jestliže někdo používá na hipoterapii kousavou kobylu a klient musí nasednout pokud možno tak, aby si ho dotyčná nevšimla, o závěrečném poděkování a pamlsku nemluvě, Obrazektěžko si klient terapii užije v pohodě a v uvolnění, jak je to potřeba.

 

Plemeno koně není pro jeho zařazení do hipoterapie rozhodující. Je samozřejmé, že malý drobný koník poskytne jiný typ pohybu, než statný pivovarský valach. Rozhodnutí, kterého koně pro kterého klienta použít leží vždy na hipoterapeutovi, který musí díky svému vzdělání a specializaci (podrobněji v odstavci hipoterapeut) přesně vědět, co a jak chce prostřednictvím svého čtyřnohého kolegy docílit, aby to klientovi bylo ku prospěchu.

 

Hipolog je člověk, který při terapii vede koně. Kůň může být veden vpředu u hlavy nebo zezadu na dvou dlouhých popruzích, zvaných lonže. Každý z obou stylů má svá plus i mínus; pro terapii není způsob vedení koně rozhodující, důležité však je kdo koně vede. Pokud je to malá holka z jezdeckého oddílu, která má ráda koně a je zrovna po ruce, není situace zrovna nejlepší. Hipolog je zodpovědný nejen za slušné chování koně v průběhu hipoterapie, ale i za tempo, délku kroku a jeho pravidelnost a to dle požadavků hipoterapeuta. Je tedy zřejmé, že koně musí dobře znát a umět s ním pracovat tak, aby jeho pohyb byl pro klienta co nejpřínosnější. V ČR probíhají kurzy pro hipology, je tedy možno se dotázat, zda dotyčný takovým kurzem prošel, o čemž má tudíž doklad a je v jeho zájmu se jím prezentovat. Vím, že u nás není zvykem podobné dotazy vznášet, ale myslím, že je na čase, aby se s tím začalo, není na tom nic špatného. 

 

Hipoterapeut sleduje klienta a to, jak se dokáže pohybově sladit s pohybem koně. V případě potřeby pohyb koně prostřednictvím hipologa koriguje tak, aby klient měl co nejméně práce s přijetím pohybové stimulace od koně. Zároveň klienta na koni aktivně jistí. To je jeho činnost při terapii. Před jejím zahájením by však měl klienta vyšetřit, založit mu kartu a o terapii vést záznam. Zároveň při vyšetření stanoví metodiku terapie, s kterou klienta či jeho rodiče seznámí a stanoví cíle, kterých je možno dosáhnout.

Hipoterapeut je vystudovaný fyzioterapeut s dvouletou praxí v oboru, po které může absolvovat dlouhodobou specializační přípravu v oboru hipoterapie. Specializaci lze získat pod hlavičkou Ministerstva zdravotnictví v doškolovacím zařízení pro zdravotníky v Brně a jejich účastník se tudíž může pochlubit dokladem o jejich úspěšném absolvování. Všem klientům doporučuji tento certifikát shlédnout.

 

Nedá mi neprezentovat zde svůj názor ověřený dlouholetou praxí, že nejlépe funguje hipoterapie propojená s kvalitní fyzioterapií, kdy v ideálním případě obojí zajišťuje jeden terapeut, který tak klienta zná ze stolu i z koně a tudíž přesně ví, co, jak a kde z něj dostat.

 

V neposlední řadě lze kvalitu střediska hodnotit i podle zázemí, které klientům poskytuje. Pravdou však zůstává, že je lepší oželet komfortní zázemí ale striktně požadovat odborný přístup a provedení. Co by však na místě, kde se provozuje hipoterapie, nemělo nikdy chybět je rampa pro nasednutí klienta na koně. Pokud je klient malý prcek, dalo by se spoléhat na to, že ho na koně vyhodí tatínek, pak to ale už není o hipoterapii. A co teprve klient starší, větší, těžší. Hipoterapii nejvíc využívají jako součást komplexní léčby klienti s postižením, jehož průvodním jevem je spasticita, tedy zvýšené svalové napětí. Toto napětí však není zvýšené stále stejně, ale kolísá podle změn polohyObrazek těla, podle pohybu. Při pohybu přirozeném, klidném, kterým je například pravidelné houpání na koňském hřbetu, se napětí snižuje, tedy normalizuje. Jak to ale může vypadat při snaze vysadit klienta ze země na koňský hřbet, byť by byl jen 150 cm nad zemí. Při takovém manévru vždy dojde k výraznému zvýšení svalového napětí a značnou část následující terapie pak napravujeme to, co jsme absencí nasedací rampy vyhnali takřka na maximum. Navíc i pro malé klienty je přijatelnější, nasednou-li na koně vlastním přičiněním a z vlastního rozhodnutí, než aby je na koňský hřbet někdo, třeba i velmi šetrně, vysazoval. V neposlední řadě se použitím rampy šetří záda a hlava koně. Záda proto, že nasednutí je plynulé a do správného místa, bez nutné další korekce a hlava nemusí řešit, co se to asi děje nad mým hřbetem, mám utéct, nebo počkat?

 

 

Hipoterapie v léčbě následků dětské mozkové obrny.  

 

 

Význam hipoterapie pro klienta s dětskou mozkovou obrnou ( DMO ) může být velký. Základním problémem DMO je porucha řízení pohybu na úrovni centrálního nervového systému (CNS = mozek a mícha). Snahou fyzioterapeutické péče je normalizovat vadné pohybové vzorce, ovlivnit patologický svalový tonus, vytvořit nové pohybové vzorce na fyziologické bázi, zlepšit koordinaci pohybů, rovnováhu, vnímání prostoru a orientaci v něm, jemnou motoriku, ...
Ideálním terapeutickým postupem se jeví časná aplikace metody reflexní terapie podle Vojty. Jednou z jejích výhod je možnost aplikace od nejútlejšího věku a jasná vazba na CNS. Můžeme tak terapeuticky ovlivňovat vývoj pohybových vzorců a vytvořit náhradní spoje v poškozeném CNS díky možnosti sdíleného vedení dřív, než se začne projevovat patologie. Zároveň máme v rukou účinný prostředek ke stimulaci CNS k jeho aktivitě. Výsledkem kvalitní terapie je ovlivnění psychomotorického vývoje v kladném smyslu. Není však k dispozici metoda, která by mohla prokázat míru tohoto ovlivnění a zhodnotit, které vývojové prvky se objevily spontánně a které byly získány či stimulovány terapií. Problém s reflexní terapií tradičně nastane v době, kdy dítě začne prosazovat při terapii vlastní názor a navíc už doroste natolik, že maminku při cvičení, pokud nechce spolupracovat, prostě přepere. Reflexní terapie dle Vojty je náročná na zavedení výchozí polohy a přesnou kontrolu pohybu v rámci globální odpovědi a se svíjejícím se hádětem je jednoduše nerealizovatelná. Právě v tomto období, pokud nebyla zařazena již dříve, se skvěle uplatní hipoterapie. Na koně děti chodí rády a vůbec jim nepřijde, že vlastně cvičí. Matka potom může při cvičení využít i psychologický efekt dohody něco za něco, respektive ježdění na koni za cvičení. V praxi se tento postup velmi osvědčil.
Obrazek

Dalším indikačním argumentem je počátek vzpřimování dítěte s DMO. Nastává většinou opožděně, při kvalitní fyzioterapeutické péči pouze mírně, proti fyziologickému vývoji. Z praxe je evidentní, že v tomto období je třeba zařadit takové fyzioterapeutické postupy, které zaručí nácvik bipedální lokomoce (pohybu s využitím obou dolních končetin) v rámci globálního vzoru s propojením CNS. Reflexní terapie toto umí v horizontále a v mírně zvýšených polohách, posturálně motorické programování (PMP)nabídne vertikálu, hipoterapie ještě přidá balanční plochu, produkující pohybové impulzy shodné se vzorem bipedální lokomoce (pohybu po dvou dvou dolních končetinách). Pozitivní vliv hipoterapie na snížení svalového tonu adduktorů kyčelních kloubů, který je jedním z projevů DMO prokázala ve své diplomové práci FLUSSEROVÁ (2002).  
 

 

 
Výběr koně pro hipoterapii. 

 

 

Někteří provozovatelé hipoterapie se neustále vrací k tématu striktního vymezení typu koně, který je vhodný pro hipoterapii. Rozhodla jsem se proto, že naše stránky obohatím svým názorem, vytvořeným za 15 let praktického provozování hipoterapie. Se svými klienty jsem první zkušenosti s hipoterapií začala sbírat s pomocí týmové kolegyně Helenky, na jedno oko slepé kobylky, která byla milosrdně zavzata do chovu, neb ve své závodní kariéře měla celkem dobré výsledky a slušnou figuru k tomu. Stála v polorozbořeném statku nedaleko mého tehdejšího bydliště, kde jsem se byla zeptat, jestli by tam takovou aktivitu strpěli. A tak jsem si za 150,- Kč na hodinu pronajala Helču. Myslím, že byla plnokrevná, ale zajímala mě spíš povaha, hřbet a pohyb. A tak by to mělo být. Při výběru koně pro hipoterapii není totiž nejdůležitější původ koně, ale jeho vztah k lidem. Pak následuje bližší vymezení podle toho, kterému oboru hipoterapie se chci věnovat. Pro pedagogicko-psychologické ježdění je možnost využití rozmanitých koňských typů širší, při výběru koně pro sport handicapovaných a hiporehabilitaci je nutný náročnější výběr. Vždy je však na prvním místě otázka, k čemu chci koně využít a jaká je skladba klientely. Pokud klientelu tvoří děti s DMO, zajímá mě šířka hřbetu koně (aby ho děti obsedly), pohyb hřbetu (aby byl naplněn základní princip hipoterapie – stimulace kvalitním pohybem), výška koně (abych dítě bezpečně při terapii jistila proti pádu). Zajímá mě také hlava koně a to nikoliv z důvodů exteriérových. Potřebuji totiž plnohodnotného člena týmu, který je schopen vyhovět léčebným potřebám klienta, tlumočeným fyzioterapeutem-specialistou pro hipoterapii. Ten totiž vidí, zda pohybová souhra koně a klienta, která je cílem terapie, nastala či nikoliv. Proto dává povely hipologovi, aby vedl koně tak, jak klient potřebuje. Pomaleji, delším krokem apod. A zpomalit či prodloužit krok, to musí kůň umět, nebo ho to může hipolog naučit. Při terapii to však již musí být samozřejmostí, stejně jako přistoupení koně k nasedací rampě a klidné stání u ní. V minulosti (a pro někoho zřejmě i v současnosti) byla hipoterapie mimo jiné i líbivou formou záchrany nepotřebných koní. Máme stádo huculů, budeme tedy provozovat hipotertapii a tvrdit, že toto plemeno je k tomuto účelu nejvhodnější. Jinde mají vysloužilé závodní plnokrevníky, tak zdůrazní jejich klady, popřou potíže a nejvhodnějším plemenem je rázem úplně jiný typ koně. Zajímavé je, že obě plemena mohou dát své. Proto na základě mé zkušenosti trvám na tom, že stejně jako všichni víme, co je individualita člověka, existuje i individualita koně. Bude-li ve středisku hipoterapie zkušený tým odborníků, ať si vozí klienty na čem chce, ale musí být vidět výsledek. Rodiče ho vidí formou pokroku ve vývoji a terapeut bezprostřední reakcí klienta na koněm produkovaný pohyb. A kdo z nás terapeutů to nevidí, ať hipoterapii nedělá. Aspoň bude mít prostor na úvahy, k čemu je které plemeno koně vhodnější.

 

 

Hiporehabiltační pobytové kurzy pořádané NeuroCentrem


 


 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA